Ae fuj!

Přiznám se, že na komentáře ke svým blogům moc neodpovídám. Není to proto, že pisatelé, kteří mne v době vyřvávání komunistických prokurátorů ve školních a jiných rozhlasech odsuzujících v přímém přenosu k smrti nevinné, vidí na nočníku navzdory mému datu narození. 

Ani kvůli komentátorům, kteří s grácií páté cenové skupiny posuzují mé intelektuální schopnosti nestačící na ocenění hlubokých nadčasových myšlenek v Tomiově příspěvku.

Je to proto, že v mém příspěvku není žádná demagogie ani zprávy z druhé ruky, ale věru za větou jen a jen přímá osobní zkušenost. Víte, v těch padesátých letech to byl někdy opravdu fofr. Kléma nechal svého mistra popravčího Rudolfa pověsit takovým fofrem, že se nestačily vytisknout nové čítanky. My děti jsme pak olizovaly pásy hnědé lepenky a přelepovaly Rudolfa na fotce, kde si s Klémou tiskne ruku.

Sedmdesátá a osmdesátá léta, jak někteří píší, byla lepší. Už se nepopravovalo, jen estébáci mlátili své oběti, posílali je do vězení, vyváželi do lesů za Prahu nebo do zahraničí. Na nás házeli granáty se slzákem, mlátili pendreky a stříkali z vodních děl. Někteří pisatelé to nemuseli postřehnout, protože sháněli pod pultem toaletní papír, dámské vložky, banány nebo přemlouvali svého řezníka, aby jim k bůčku přihodil něco alespoň na guláš. Možná seděli ve stranických buňkách posuzujících přihlášky našich dětí na školy nebo škrtající žádosti o výjezdní doložky. Ty tenkrát umožňovaly, alespoň na pár dní, opustit tu krásnou zemi oplývající mlékem, strdím a blahobytem. Nebo v bagančatech ozbrojené pěsti dělnické třídy rozebírali a skládali samopaly a pak stříleli, naštěstí pro nás jen do terčů. Nebo psali každoroční bonzácké posudky na své podřízené.

Něco málo o mně, abych uspokojil komentátory. Prožil jsem své dětství v garsonce osmnáct čtverečních metrů se svoji mámou a dvěma bratry, Tátu, tuberáka a alkoholika, jsem viděl naposledy ve třech letech, pak už jen utíkal z místa na místo, aby nemusil platit alimenty. Nepláču ani s tím nechodím do televize. Nejsem žádný hrdina, mám čtyři děti a jsem příliš velký srab na to, abych se pro své názory nechal tenkrát mlátit nebo zavírat do vězení. Ale nejsem ovce, součást poslušného a zmanipulovaného davu. Poslední komunistické volby jsem zažil v roce 1970. Po třech výzvách, abych hodil volební lístky do urny a naplnil tak kouzelnou kvótu 99,97 % procent volících kandidáty, jsem se odebral za plentu. Byla tam neořezaná tesařská tužka a od dveří mně pozoroval nějaký chlápek na židli. To mne nadzvedlo, tak jsem bral volební lístky jeden po druhém do ruky, ukázal mu je a přetrhl. Při třetím odvrátil zrak. Od té doby mne nikdy při volbách nenašli, neplnil jsem kvóty účastí při prvomájových a jiných manifestacích a neúčastnil jsem se stranických, odborářských a jiných pseudoškolení. Ano, kolem mne se objevovali páni Dlouzí, Fischerové a jiní mávající rudými knížkami, aby si vylepšili kariéru nebo se posunuli na lepší místo. Nemohu je nenávidět, bylo jich kolem mne příliš mnoho. Jen je nechci poslat na Hrad se stejným cílem jako tenkrát, jen obaleným jinou předvolební billboardovou rétorikou.

Nenávidět mohu jen manipulátory tvořící a udržující režim, který ničil veškeré morální hodnoty. Plnili jsme kvóty, drželi hubu a krok, nevystrkovali hlavu, řídili se heslem, kdo nekrade, okrádá rodinu, pili svá piva a o víkendech se ryli v zahrádce a mysleli si své. Maximálně v divadle zatleskali odvážnému herci vyslovující nějaký dvojsmysl.

Není divu, že po osmdesátém devátém se vynořili „chytří“ svazáci, veksláci, řezníci, zelináři, taxikáři a pinglové a kradli jako straky. Pak přišli chytřejší využívající toho, že vláda na pět let zhasla a čekala, co se stane.

Z mých textů víte, že patřím mezi ty desetitisíce a statisíce slušných lidí, kterým vadí, co se děje. Vidíme smradlavý Augiášův chlév dnešní politiky. Krade se v malém a velkém. Předseda strany, která vyhraje příští volby a nejhorší ministr financí, kterého jsme kdy měli, veřejně prohlásí, že si svůj byt zaplatil z poslaneckých náhrad. Za to se ve Velké Británii skládá poslanecký mandát a jde se před soud. Protikorupční strategii šéfuje dáma, účastnice shromáždění, ve kterém se konstatovalo, že by se nemělo krást víc než deset procent. Miliardové částky spravují amatéři, vynořující se z niter stranických sekretariátů. Není divu, na odstranění následků čtyřicetileté destrukce lidských a morálních hodnot nebudou stačit ani dvě generace.

Při psaní svého blogu jsem musel řešit etický problém, zda si nemám jít popovídat s Tomiem mezi čtyřma očima. Známe se dobře, podporoval jsem ho na tiskové konferenci a souhlasil se zařazením mezi jeho příznivce. Nakonec jsem to neudělal ze dvou důvodů. Ve čtyřiceti letech člověk s tak vysokými ambicemi musí mít alespoň nějakou integritu. Přestože s některými Tomiovými názory souhlasím a o zbytku netuším, zda jsou vůbec jeho, tu integritu necítím. Směs jeho publikovaných postojů začíná připomínat bláto, které při sevření do dlaně protéká mezi prsty. Prostě by mne neslyšel. Druhý mnohem závažnější důvod je ten, že pokud někdo demagogicky popírá mou osobní zkušenost a jsem slyšitelný a viditelný, MUSÍM své názory veřejně hájit.

Netušil jsem, že můj blog i bez podpory idnes vystřelí na špici čtenosti a karmy. Musím poděkovat mnohým a drtivé většině, která na různých fórech podporuje, co jsem napsal, pochopila to a věří mi, že jsem vypovídal jen a jen o svých přímých osobních zkušenostech.

Ivan Pilný, nick nemám, nesnáším anonymitu