Sedm ran a radostí malostranských.

Nedávno jsem se změnil z postaršího technokrata na mladého politika. Je brzo psát „paměti“, ale pár zkušeností by tu už bylo.

Začnu těmi ranami:

Bludiště - jak to reálné v budovách, tak to ještě horší legislativní, méně by bylo více

Manéž – sněmovna občas projevy svých řečníků degraduje už tak pokleslou televizní zábavu, někteří dokonce místo Haška (Jaroslava)  předčítají nudné dokumenty

Dohody – zapomeňte, žádné neplatí, co bylo včera, není dnes, zvlášť když jde o pár kaček za funkci

Setkání – pár lidí jsem nikdy netoužil potkat osobně a teď se jim nemohu vyhnout, z mých střídmých projevů asi chápete, koho myslím

Rychlost – šneci jsou rekordmani a to ještě nekličkují, efektivita je vzácnější než vzácné kovy

Byrokracie – dostává parlamentní rozměr, papíry šustí, maily lítají, úředníci úřadují

Zdravý rozum – až na pár výjimek jej nehledejte, apel na myšlení správným koncem z těch dvou, které nám příroda nadělila, nepadá na úrodnou půdu

Ale i radosti:

Učit se, učit se, učit se – jen raději ne od Lenina

Setkání – pár lidí jsem potkat chtěl a díky politice se to povedlo

Extrémismus – ani rudooranžový ani holé lebky nehrozí, zatím jen čirý a občas hloupý populismus

Lidskost – jsme snad pořád ještě lidi, i když se někdy chováme jako děti

Výhledy – hradní, malostranské, Praha je krásná

Profíci – pár jich tady je, doktoři, podnikatelé, starostové, právníci, neházejme ručník do ringu

Závazky – stále nám spousta lidí věří, i v to, že dokážeme nemožné už zítra

Na shrnutí je ještě brzy. Mírný optimismus v tom, že politika vás nezmění, ale zkusíte změnit ji, stále platí. Podotýkám mírný, množství lidí, kteří v životě nedělali nic jiného než špatně politiku, je stále alarmující.