Den poté.

Jsou chvíle, kdy by politika a politikaření měly ustoupit stranou, i když volby jako obvykle jsou přede dveřmi.

wwChvíle, kdy vzpomínáme na lidi, které většina z nás nezná a už nemůže poznat. Na ty, kteří zahynuli kulkami a pod tanky okupantů, ať už v marném protestu nebo zvůlí hloupých nebo opilých vojáků.

Vzpomínám, jak pod pásy sovětských tanků lítaly dlažební kostky na Hradčanském náměstí. Nerudovou ulicí šel průvod mladých lidí se zakrvavenou vlajkou, na které vykrvácel jejich kamarád. Množili jsme letáky na cyklostylu a nosili je v taškách přes uzavřené mosty. V parku na Klárově se roztahovaly sovětské tanky a obrněnce a my se krčili doufaje, že odněkud nepřiletí kulka.

Ta zakrvavená vlajka pro mne zůstává ve vzpomínkách nejen jako symbol státu, ve kterém žiji, ale jako symbol statečnosti, byť zoufalé. 

Ve jménu včerejší pietní vzpomínky se nemohu smířit s pískáním a řevem včera u rozhlasu. Možná to patří na politická předvolební shromáždění a je asi marné těm „demonstrantům“, připomenout, že než někoho vypískají, je slušné si poslechnout, co vlastně říká. Dost pochybuji, že ti křiklouni zažili v srpnu 1968 na vlastní kůži to co já a další občané Prahy a jiných měst.

Politiky, kteří parazitovali svými výroky na křiku, bych chtěl požádat, aby příště svou malost a hloupost dokazovali jinde a jindy než na místech, kde krváceli naši spoluobčané.

Váš Ivan Pilný

www.ivanpilny.cz