Císař pán také dával trafiky.

Do diskuse o trestním stíhání bývalých poslanců a tanečků kolem výkladů ústavy a imunity jsem se nechtěl zapojit.

Téhle aféry jsou plná média a přece jen to nutí k zamyšlení. V oblasti malých velkých domů ve „spolupráci“ s představiteli státní a volené moci existují tři kategorie. Pinglové a veksláci jsou buď po smrti, ve vězení, krok od něj nebo se nemohou ukázat na veřejnosti. Těm chytřejším se prodražují právníci, nakradený majetek se dá už těžko rozmnožit a vždycky se dříve nebo později najdou neúplatní švýcaři. Naivní hlupáci s krabicemi s vínem nebo rozkradenými dotacemi už také přišli o iluzi, že jsou beztrestní a jsou vysoko nad spravedlností, alespoň tou světskou českou. Zbývají grosové (myslím to upřímně), sobotkové (zaplatil jsem si byt z poslaneckých náhrad a nebylo to správné), topolánkové (výlety do Toskánska), nečasové (dělám jen standardní politické „dýly“). Příklady nejsou omezeny jen na Česko, i britští poslanci si nechali platit z peněz daňových poplatníků vyhnání krtků ze své zahrady.

Jak se do takovéto kategorie můžete dostat? Pár let před tím než byl chycen za ruku, by i pan Nečas věděl, že někde je čára, která se nesmí překročit, bez ohledu na to, jestli se vystaví trestnímu stíhání. Přečetl jsem si nedávno zajímavou knížku s ještě zajímavějším titulem: „Chyby se dělají (ale ne mou vinou)“. Je v ní popisován zdaleka ne hypotetický případ dvou studentů stojících před těžkou zkouškou pro vstup na prestižní školu. Oba mají na podvádění stejný názor, ale jeden opisuje od souseda a zkoušku udělá, druhý ne a propadne. Oba jakoby se ocitli na stěně pyramidy, z které jedou dolů. Ten úspěšný si říká, stejně se tak moc nestalo, jsem dobrý a patřím tam, dělá to tak většina lidí. Druhý zatracuje všechny, co podvádějí a kritizuje systém, který to dovoluje. Na konci máme dva diametrálně odlišné lidi, kteří ale v klouzání po pyramidě pokračují.

Tak nějak se rodí a vytvářejí grosové, sobotkové, topolánci a nečasové. V určitém okamžiku se dostavuje nejen ztráta soudnosti doprovázená jasným přesvědčením, že jednám a konám správně. Tento pocit akceleruje, když mizí veřejná kontrola. Tito lidé ztratili schopnost vnímat, když se ráno podívají do zrcadla, zda ten nepříjemný pocit z toho, jak vypadají, je ze včerejší virózy nebo z toho, že se jim nad jejich jednáním zdvíhá zbytek žaludku. Později se už nedívají, stádo těch, kteří je přesvědčují o jejich úžasných schopnostech a skvělém jednání roste, jakby ne, každý chce urvat svou porci, dokud je čas.

Mimochodem zmíněná knížka je skvělá a nevztahuje se jen na politiky, z nichž by si většina měla titul knížky zavést jako logo. Stejně jako neexistuje malé či velké těhotenství neexistuje malá a velká korupce a malé a velké svinstvo. Možná, že je to pozůstatek po komunistech. Do té velké strany také vstupovali lidé, kteří chtěli něco změnit (proboha jen ne pro osobní prospěch!) a skončili jako snadno manipulovatelný nástroj totalitního režimu a drobná „svinstva“ už nechtěli a nedokázali vnímat.