Neumím hrát na housle. Chtěl bych dát za to někomu přes hubu. Bohužel, stále nemohu najít toho, kdo za to může
Bouřlivý ohlas na můj článek o osudu do vlastních rukou mne přiměl podělit se s vámi ještě o pár poznámek. Děkuji moc neznámému autorovi podtitulku článku. Velmi mne oslovil.
Pokud platí výrok z titulku, nenastupujme raději cestu k informační společnosti. Už tak by čeští optimisté měli být hájeni jako druh ohrožený vymřením. Nářek se táhne českými luhy a háji od rána do večera. Rozhovory u piva nebo kávy, co nám „oni“ zase všechno udělali, jsou evergreen. Je jen otázkou času, kdy nám bude žena nevěrná, vyhodí nás z práce nebo si soused koupí nové auto. Svítá-li na lepší časy a nedá se to popřít, vzpomínáme na vtip o chlapíkovi, co skočil z okna v padesátém patře. Když letí kolem dvacátého patra, říká si: „Zatím to nevypadá špatně!“ Pokud vůbec Češi hledají „informace“, sledují bulváry všeho druhu. Čte a dívá se na ně víc jak sedmdesát procent našich spoluobčanů. Jak by ne, bývá v nich málokdy něco pozitivnějšího než zastřená závist, pohled klíčovou dírkou na „ztroskotané vztahy a existence“. Bulváry optimismus prostě nepodporují, dá se u nás špatně zpeněžit.
Pohled na politiku a politiky se i u rozumných lidí ustálil na názoru, že jsou věrným obrazem stavu národa. Aktivní optimista hraje roli blbce nebo Dona Quichota. Ostatní si libují v komparsu malého českého člověka. Nejsem dost starý na to, abych mohl posoudit, jestli Češi byli pořád takoví jako dnes. Informace máme jen z literatury a historie. Ty dávají přednost spíš národním hrdinům než Brettschneiderům, zlodějům a kolaborantům. Přicházejí optimisté ve chvíli, kdy nám opravdu teče do bot nebo o to víc emigrujeme do pesimistické rezignace? Souvisí vymírání populace s konzumní společností nebo s chybějícími důvody, proč přivádět děti do „šedého uplakaného“ světa?
Mezi pár optimistů patří sázkaři. Věří na výhru, sázejí na úspěch našich reprezentací a to i tehdy, když fakta hovoří jinak. Možná i kuřáci, tvrdošíjně si zapalující cigarety a doufající, že statistika se jich netýká. Politici jsou zatíženi přáním být zvolen znovu na příští období, takže zejména v období voleb je přehlídkou nesplnitelných populisticky optimistických přání. Tady je asi trocha rozumu a zdravé skepse na místě.
Rozumějte, nevolám po obrazu světa zprostředkovaného růžovými brýlemi. Realitu je třeba vnímat, snění ve dne není ideální, zvláště pak v byznyse. Optimistické rozpočty obrážejí přání, většinou bohužel nesplnitelná. Ani zlatými rybkami nápomocnými splnit alespoň tři přání se české rybníky zrovna nehemží.
Budeme šířit dál špatné a poplašné zprávy, trávit vodu z dobrých studní? Pít dál z lahví, které jsou z poloviny prázdné? Plakat na nesprávných hrobech, mít zastřenou radost z cizího neštěstí? Nebo obrátíme hlavu do sluníčka a řekneme si: „Jaké si to uděláš, takové to máš!“. Přeji vám úžasný den a nevěřte, že optimismus je opium lidstva.
úryvek z knihy Příště spadni líp, vydal Computer Press
