V žebříčcích statistik s počty maturantů a bakalářů postupujeme vzhůru. Proč přibývá fakticky negramotných a na trhu práce nepoužitelných?
Dvacet procent dětí z devátých tříd není schopno porozumět textu na letáku k léku. Už není příliš velkou nadsázkou, že na střední a někdy i vysoké školy se dostávají lidé takřka na úrovni mentální retardace. Není divu, ministerský seznam dovedností, které by měli ovládat děti na konci základní školy, vypadá jako scénář nové frašky autorů Lábuse a Čtvrtníčka. Bakaláři, soudě podle zkušenosti mé nejmladší dcery, nemají v bakalářské práci mít vlastní názor, mají dokázat, co se naučili, tedy odmemorovali. Důležité jsou jednotné desky, formát a druh písma. Starší dcera, která studuje v Anglii, konstatovala, že s takovouto prací by byla na chodbě za pět minut. Firmy za velké peníze dovzdělávají čerstvé absolventy středních a vysokých škol. Němečtí podnikatelé si stěžují, že najít u nás kvalitní pracovní sílu je problém. Proč se chováme tak macešsky k tomu jedinému, kde jsme byli a můžeme být konkurenceschopní, ke kvalitní přípravě na povolání a potřebné kvalitě vzdělávání?
Pryč se zástupnými problémy, které nic neřeší a zaměstnávají jen politickou scénu a její hrátky – státní maturity, školné, administrativní povolování a rušení škol. Zkusme pár axiomů:
Jen dvě procenta populace jsou budoucí geniové, pokusme se jim dát prostor, nepřeškolovat je a netlouct do nich obsah zkompilovaných stránek skript. U ostatních podporujme samostatné myšlení. Svět se změnil, informace, které do jejich hlav vtloukáme, dostanou z internetu v minutě. Důležité je, co s nimi udělat, jak je využít. Zvedněme laťku zkoušek, včetně maturit, existuje koncept mezinárodní maturity, neovlivnitelný a náročný, opišme jej. Berme vzdělání jako investici, za jejichž kvalitu se musí platit. Je ovšem třeba vytvořit podmínky jak velkorysými půjčkami, tak sociálními opatřeními pro nadané chudší. Jistě to vyjde levněji než zneužívané stavební spoření a na rozdíl od něj je to investice do konkurenceschopnosti. Najděme a zaplaťme schopné pedagogy, ne podle počtu zkompilovaných akademických prací, ale podle zkušeností a schopností. Vystavme je nemilosrdnému tlaku zpětné vazby studentů usilujících o kvalitní vzdělávání. Přijměme koncept celoživotního vzdělávání. Každý, kdo něčeho v životě dosáhl, ví, že učit se musí stále. Učit se je stejně normální jako se pohybovat.
Bez spolupráce rodičů to ovšem nepůjde. Posílejme děti do škol, které jsou opravdu dobré, ne tam, kde se dá snadno projít. Věřte, existují, není ovšem snadné je absolvovat. Tlačme své děti od esemesek, emailů, facebooků, playstejšnů a televize. Co trochu číst, hledat záblesky mizející estetiky a kreativity? Postavme vzdělání v žebříčku hodnot tam, kam by mělo patřit, hned za zdraví. To ovšem musíme udělat sami, spoléhat se na vládu a osvícené politiky nelze. Nějak v poslední době došli...
