Korupce jako téma už nikoho nebaví. Návazná „válka“ státních zástupců vypovídá víc o úrovni a pojetí spravedlnosti. Ale...
Stranou ovšem nezůstává bouře ve sklenici vody kolem „Romana Týce“, „trestání“ umělců a ohrožování svobody umění. Architekt a novinář svádějí v rozhlase bitvu o to, co umění je a co není. Organizují se akce na podporu nešťastného umělce odpykávajícího si dobrovolně nezasloužený trest. Nechci se plést teoretikům do řemesla, ale myslím si, že naprosto subjektivní, ale rozhodující názor na to, co je umění, se řídí úsudkem každého z nás. Pro někoho panáčci na semaforech umění jsou, pro jiného ne. Militantních příznivců či odpůrců jednoho či druhého naštěstí mnoho není. Málokdo by vyhrožoval jako náš prezident v aféře kolem Národní knihovny připoutáním k semaforu s upraveným panáčkem. Mimochodem je snadné a laciné vyhrožovat připoutáním se k něčemu, co neexistuje. Co takhle se připoutat k budově Evropské komise nebo před úřad některého z hnutí vyhrožujících globálním oteplováním? Soudě podle projevů prezidenta jsou tito škůdcové mnohem nebezpečnější než návrh knihovny. Nu, držme si své tužky v pohodlí tam, kam patří.
Zpět k umění. Osobně si myslím, že náhrada způsobené škody je na místě. Byla objektivně způsobena a vyčíslena. Trest ovšem předpokládá úmysl způsobit škodu. Tady byl nepochybně úmysl zcela jiný. Pseudonymu Roman Týc by si asi nikdo nevšiml, stejně jako málokdo registruje jeho skutečné jméno natož jeho tvorbu. Vyvolat podobnou publicitu v médiích by stálo řadu miliónů. Jako osobní „investice“ se to tedy nesporně vyplatí. Nahrávka na smeč v podobě soudního rozhodnutí jistě přišla vhod. Trocha nepohodlí v kriminále publicitu skvěle udržuje.
Diskuse o svobodě či pronásledování umění nebo o jeho definici založená na panáčcích na semaforu skutečně patří do okurkové sezóny, kdy není o čem psát. Máme podezírat média, „hlídací psy demokracie“, z pokusu o odvracení pozornosti od skutečných problémů, které zasahují a poškozují denně každého z nás? Nebo je to spíše projev rezignace a lenosti?
