Štěstí, muška jenom zlatá!

Jak důležité je pro nás štěstí? Co to vlastně je a dá se nějak měřit? Kdo se o naše štěstí má starat?

V souvislosti s „krizí“ kapitalismu se začíná hodně mluvit o ukazatelích úspěchu, kterými bývá většinou hrubý národní produkt (GDP nebo GNP) na hlavu. Zdá se, že mezi jeho výší a spokojeností obyvatel té které země stále platí paralela ale určitě ne přímá úměra. Jeden údajný pokus definovat „hrubé národní štěstí“ na hlavu prý probíhá v Bhutánu, zemičce pod Himalájemi. Pokouší se jej zavést její osvícený monarcha. Skutečnost v zemi, kde žije 75 procent lidí pod hranicí chudoby, 50 procent je negramotných a v klášterech se uplatňují kruté tělesné tresty i pro pětileté děti a nezletilí jsou nuceni k otrocké práci, je těžké posoudit.

Ve vyspělém světě se ve vztahu ke štěstí objevují obdobné tendence. Americká Deklarace nezávislosti, o kterou se opírá ústava Spojených států výslovně stanoví právo na život, svobodu a osobní štěstí. Politici, filozofové, psychologové, ekonomové včetně nositelů Nobelových cen se intenzivně zabývají definicí štěstí a jeho měřitelností. Psychologové se přiklánějí k několika atributům štěstí: potěšení z něčeho, angažovanost v nějaké příjemné aktivitě, naplňující sociální vztahy, smysl aktivity a konečně radost z dosažení příslušného cíle. Definice možná úplná, ale v reálném životě obtížně uchopitelná. Ekonomické definice, jak jsem zmínil, také neplatí. V komunistických zemích bylo sice GNP na hlavu vyšší než ve většině rozvojových zemí ale ke štěstí hodně chybělo. Náboženství se opírají o posmrtný život nebo praktikování nirvány.

Každý z nás ví, že ke štěstí nestačí jeden úžasný a velký zážitek, ať je to nalezení partnerského vztahu, dosažení nějakého velkého úspěchu nebo cíle. Tyhle pocity jsou úžasné, štěstí je veliké, ale rychle vyprchá. Je také zřejmé, že definice štěstí je zcela subjektivní, téměř každý z nás má o něm jinou představu a i tu často v životě mění. Dá se tedy něco tak subjektivního definovat a měřit?

Psycholog Daniel Gilbert tvrdí, že ano. Přirovnává proces měření štěstí k tomu, když si u optika vybíráte podle čoček správnou velikost dioptrií. Vaše pocity vedou lékaře k výměně skel tak dlouho, dokud nemáte ty správné. Podobné to je u měření tělesné teploty nepříliš přesnými teploměry. Individuální výsledky nebudou přesné, ale u velkého vzorku dosáhnete průměru, který je využitelný. Tedy i nepřesnými nástroji a subjektivními pocity se lze dopracovat k obecnému smysluplnému výsledku. Psycholog Matthew Killingsworth provádí výzkum u vzorku 15 000 lidí, kterým klade v jejich iPhonech otázky na relativní úroveň štěstí, kterou cítí ve 22 různých situacích na stupnici 1-10. První výsledky potvrzují, že pocit skutečného štěstí vzniká spíše jako řada malých šťastných okamžiků, které na sebe navazují. Pár okamžiků štěstí denně je víc než jeden úžasný za měsíc. Hledejme je. Jsou všude kolem nás. Možná vás udiví, že se dají najít i v situacích, kdy máme důvod štěstí necítit.

Obávám se, že štěstí za nás nevyřeší ani ekonomika, už vůbec ne politici ani dokonalá ústava plná zaručených práv. Budeme je muset hledat sami. Současná měřítka úspěchu jsou bohužel ke štěstí nedostatečná a ke dnu je neposílá jen úroveň současné „elity“.