Veverky a pinglové.

Vláda a všechny politické strany se chlubí úspěchem svých protikorupčních strategií. Jaká je skutečnost?

Posuzováno podle dosažených výsledků mám silné pochybnosti, že kromě papíru, televizních vystoupení nějaká „strategie“ vůbec existuje. Podívejme se zblízka na oslavované a publikované výsledky. Vítězství je slaveno, když je odchytnut opilý bývalý pingl, veverky se vzájemně nahrávají nebo si sociopaté štěbetají v „malých“ nebo normálních telefonech, v Praze proběhne vnitrostranický puč. V Ostravě se jezdí po mizerné škváře, v novinách padají jména karibských milionářů a na novinovém a internetovém „papíře“ se odhalují jejich čachry.

Čas od času se vyskytne silná individualita, soudce, primátor, která najde odvahu skutečně něco udělat. Strany a jejich funkcionáři nejsou schopni své Bémy, Bárty, Kočí, Zgarby a další uklidit do kanálů, kam patří. Sociopaté, kteří by v civilizovaných zemích nejen zmizeli z veřejného života, ale byli by odsouzeni a zbaveni alespoň částečně nakradeného majetku, budou nadále vysedávat v parlamentech a státních trafikách. V byznysu budou těžit z toho, co na ty, kteří zůstali u moci, vědí – kmenové hospodářství pojede dál, jen se Přemyslovci vymění za Slavníkovce.

Prosazují se polovičaté zákony nepřinášející skutečnou změnu ale spíše další administrativní zátěž. Ti politici, kteří mají relativně čisté ruce čekají, až za ně někdo udělá špinavou práci. Pak odvážně vystoupí s tvrzením, jak čistí své politické strany. Téměř vždy se přidá alibistická omluva, že toho člověka přece nemohou vyhnat z parlamentu, maximálně požádat o to, aby dobrovolně opustil zdiskreditovanou stranu. Možná, že existují lidé, kteří chtějí doopravdy něco udělat. Prokousat se zdiskreditovanými stranickými aparáty, lidmi strážícími si svá koryta podporovanými penězi kmotrů je prakticky nemožné. Věřit na změny zevnitř zdevastovaných stran je literatura z oblasti scifi. Zmocnit se moci ve státě za pomoci lidí sesbíraných na ulici byl naivní pokus.

Není divu, že v situaci, kdy vláda volá „pot a slzy“ nikdo nevěří, že to platí pro každého. Kompromisy, otáčky o devadesát až sto osmdesát stupňů jsou nevysvětlitelné a nedají se srozumitelně komunikovat. Odborářští bosové toužící po dalších prebendách vyhánějí lidi do ulic, vznikají výzvy paradoxně medializované bývalými komunisty. Mají jedno společné, chybí realizovatelné řešení. Jsme v situaci, kdy východisko už může být jen bolestné. Zásadní změny jsou nutné hned, rychle a pokud možno najednou. Najde někdo odvahu je seriózně hledat a my ostatní je jako nutnost přijmout? Iluzi, že řešení přinese nějaká stávající strana bez radikální výměny většiny funkcionářů na všech úrovních jsme ztratili.