Penze – almužna nutná, nikoli postačující?

Do současné diskuse nad kosmetickými úpravami „dědovy mísy“, která by nám měla zabezpečit klidné stáří jsem se nikdy zapojit nechtěl, ale nedá mi to. Mluvme nejprve o penězích. Ať už „penzijní reforma“ dopadne jakkoli, stárnoucí populace a „kvalita“ politické scény vede k jedinému závěru. Velká část seniorů jen taktak neumře hlady a malé skupince s vysokými příjmy bude stačit penze na pár lahviček levnějšího šampusu s kaviárem. Obě skupiny budou mít jedno společné. I když se dožijí sta let, dostanou zpět zlomek částky, kterou do systému vložily. Proč? Část peněz spotřebuje nenasytný úřednický moloch, zbytek všudypřítomná korupce. Přátelé, tohle není jen fakt ale axiom. Snílci věřící hrůzné myšlence, že jejich peníze bude spravovat stát jako své vlastní, vymřeli. Je lépe si své úspory spravovat sami, jen tak znemožníme politickou manipulaci.

Jsou peníze opravdu tím všelékem, který zabezpečí kvalitu života ve stáří? Současná společnost se přiklání k tomu, že ano. Peníze jsou obecně brány jako měřítko úspěchu, proto si je navzájem tak závidíme. My senioři to začínáme vidět trochu jinak, pokud nám nekručí hlady v žaludku. Leccos už nesmíme jíst, zdravíčku dlouhé cestování nesvědčí, sny o zlatých kohoutcích i krásných blondýnách jsou vzdálenější a vzdálenější. Nechceme být odsunuti za plot, nechceme dožít ale žít. Můžeme pracovat, být užiteční, vzdělávat se, osvojovat si nové technologie, které odstraňují handicap menší pohyblivosti. Víte, že jsou země, kde senioři dostávají počítač a připojení na internet zdarma? Proč existuje tak málo možností se ve stáří vzdělávat? Proč musí lékaři díky omezeným prostředkům upřednostňovat kvalitní léčbu mladých, perspektivních? Proč je tak málo kvalitních a dostupných pečovatelských služeb a zařízení? Proč jsou příjmy seniorů daněny a musíme z nich platit důchodové pojištění, z kterého již nedostaneme ani korunu?

Existuje cesta ven? Dobrá rada drahá. Skutečná reforma by měla povinným výběrem zajistit sociální síť pro ty, kteří se ve stáří nikoli svou vinou dostali do obtížné situace. Do této kapsy by přispívali podle příjmů všichni ale státní penze by dostávali jen ti potřební. My ostatní bychom museli myslet na zadní kolečka a na stáří. Omezit zbytnou spotřebu povzbuzovanou strojem marketingu, šetřit a rozumně investovat do svého stáří. Možná by nám mohly pomoci i naše děti, pokud si ovšem najdeme včas čas na jejich výchovu. Média nám neukazují fungující rodiny ale patologické případy okrádání nemohoucích a týrání dětí. Obnova rodinné sounáležitosti je ovšem běh na dlouhou trať, zatím nám nezbude než se postarat sami o sebe.

Doufám, že ti, kteří ještě nejsou seniory si nemyslí, že se jich to netýká. Čas je sice běžec s dlouhým krokem, ale nakonec spíše dříve než později dostihne každého z nás. Přestaňme ze sebe dělat dojné krávy financující přebujelou byrokracii a „malé velké“ domů! Braňme své kapsy a svoji budoucnost!